„Tak už jsou tady!“ „A kdo?“ „No ty uprchlíci.“ „Fakt, jó?“

Seděl jsem na balkoně s knihou v ruce a v klidu si četl. Pode mnou si malí kluci, zhruba 7 – 10 let, hráli na vojáky, jak jsem vypozoroval. 

Z ničeho nic mě však jejich hra upoutala. Jiná skupinka kluků přiběhla s maketami zbraní a vzrušeně skandovali, že viděli uprchlíky. Že se schovávají nedaleko jednoho potoka, který protéká městem, ve kterém žiji.  Načež první skupinka kluků prohlásila něco v tom smyslu, že úchyláci už jsou tady. V tom momentě jsem knihu odložil a zaposlouchal se do jejich konverzace.

Chlapci se ptali, jak vypadají a jestli náhodou druhá skupinka chlapců nekecá. Druhá skupinka však oponovala, že je fakt viděla. Načež se kluci sebrali a vyrazili ke zmíněnému místu, kde se údajní uprchlíci měli nacházet.

Abych však uvedl věci na pravou míru. Žádní uprchlíci se na zmíněném místě nevyskytovali. Jednalo se pouze o dětskou fantazii a „nevinnou" dětskou lež.

Ovšem poté jsem začal o jejich konverzaci přemýšlet. Kde se v jejich dětských myslích vzalo takové prohlášení? Když jsem byl malý kluk, taky jsem si hrál na vojáky, sci-fi a vymýšlel si pohádky. Ovšem, když jsem byl malý kluk, Evropa neřešila tak rozsáhlý problém s uprchlíky.

Zde jasně vidíme, jak vývoj dětských her jde ruku v ruce se společenskými otázkami. Jsem konsternován, když jsem zaslechl děti, jak se baví o uprchlících; jako o úchylácích a divných lidech. Ovšem o to víc bychom se jako společnost měli zamyslet a přemýšlet, jak odstranit xenofobii v naší společnosti.

Je známo, že Česká republika patří mezi největší odpůrce imigrace a samozřejmě to je také spojeno s náladou ve společnosti, která je nyní více nesnášenlivá vůči skupině osob, která má odlišnou kulturu od té naší.

Začíná to šibenicemi na demonstracích a končí to projekcí dětských her. Jsou to právě děti, jež nám kladou otázky a podněty k přemýšlení.

Děti se učí především nápodobou od rodičů, dále učitelů a nakonec společnosti. O to víc bychom jim měli být vzorem. Jediný boj proti xenofobii je učit naše děti k toleranci a humanitě. Děti, které jsem slyšel, nemohou moc za své výroky, ale mohou za to jejich rodiče, ale nejen oni, ale také my jako společnost.

Představme si takovou domácnost, ve které ty děti žijí. Dejme tomu, že rodiče těchto dětí sledují večerní zprávy, jež jsou plné problematiky uprchlíků a tito rodiče před dětmi říkají o nich neslušné řeči. Samozřejmě tyto děti mohou sledovat s rodiči televizi a poslouchat to a dále to přenášet dál; dál do dětských „nevinných“ her a považovat názory rodičů za normu.

Samozřejmě každý člověk má právo na svůj názor, ale mohu volit diplomatická slova. Navíc problematiku uprchlictví neřeším s dětmi a rozhodně se hlídám se svými názory, pokud jsem ve společnosti dětí.

Jako společnost bychom si měli uvědomit, že je třeba bojovat proti xenofobii, neboť xenofobie je opravdu zhoubná. Jestli chceme zlepšit svět, jak to všichni prohlašují, učme své děti k toleranci a humanitě. Aneb jak se říká, děti jsou naše budoucnost. Buďme jim dobrým vzorem.